Slavnosti a svátky

Rytmus drží život, život je rytmický.

Příroda okolo nás žije v rytmech a my máme volbu se k ní přidat. Spojení s rytmy přírody považujeme za léčivé a všeobecně zdravé.
Slavíme samotný koloběh roku a svátky v jeho běhu. Většina křesťanských svátků má souvislost s významnými kosmickými událostmi. Od předků máme znalosti svátků, které slavili v průběhu roku. Dá se říci, že se šlo v kole roku od slavnosti ke slavnosti. Na nás je, abychom procítili, které z těchto svátků chceme slavit, které jsou nám blízké, anebo v jaké formě je chceme slavit dnes. To v nějaké podobě stále zkoumáme, a zároveň ale i stále slavíme.

Velikonoční Zmrtvýchvstání je pro nás mysterijním bodem obratu, kdy i my můžeme nechat v sobě něco zemřít a něco nově ožít. Tehdy začíná i “Kalendář duše” Rudolfa Steinera, týdenní průpovědi odpovídající náladě venku i uvnitř v člověku, dle oběhů Slunce a Měsíce kolem sebe v průběhu roku.
Začátkem léta slavíme svatého Jána, se zpíváním a tančením u ohně a uctěním čtyř živlů.
Na podzim Díkůvzdáním oslavujeme naší Zemi, děkujeme našemu poli i živlům, které na něm a s ním žijí.
Ztišení nastává v období Dušiček, pokračuje oslavou sv. Martina, vstup do adventního času začínáme adventní spirálou. Vánoce nejsou pro nás jen tři základní svátky kolem Štědrého dne, ale slavíme celých dvanáct svatých nocí, které začínají v noci z 24.12 a končí v noci 5.1. před svátkem Tří Králů.
Hromičné buzení Země nastává 2. února.
V Masopustním období pořádáme masopustní průvod s maskami a tancem. Na Smrtnou neděli vynášíme Mořenu.
A pak opět Velikonoce - tajemné zrození Sebe ze smrti… a koloběh pokračuje.

A tak procházíme rokem, stále stejně a přece vždy jinak, a plynutí s kruhem času nám dodává vnitřní jistotu a odvahu k osobnímu růstu v čase běžném, lineárním, ve kterém jsou všechny jistoty jen iluzí.